Cesty, které zrodily Posedla (1. část)

Myšlenka pustit se do vývoje nejlépe padnoucích cyklistických sedel vyráběných v Česku v nás definitivně uzrála v létě roku 2020. Může se tak zdát, že jsme jenom dalším projektem, který se zrodil během „koronakrize“. Nelehké období k našemu rozhodnutí určitě přispělo, nebylo však tou hlavní hnací silou. Tou byla a je naše neutuchající vášeň pro objevování světa ze sedla kola a touha po změně. Poslední roky se totiž nesly ve znamení úniku. Úniku od práce a od každodennosti. Kam jsme utíkali? Na kolo. Do přírody. Pryč z města. Teď konečně nadešel čas učinit cyklistiku součástí naší práce, ale také vize a snahy tvořit smysluplně a udržitelně něco hmatatelného.

Nejlepší nápady se nejčastěji rodí na cestách. A jinak tomu nebylo ani u našeho nápadu založit Posedla. Mezi jarem a létem 2020 jsme podnikli dvě třídenní cesty s brašnami a spacáky. Na té první jarní, která vedla severozápadním pohraničím Česka, jsme začali přemýšlet o změně. Na té druhé letní, která kopírovala severovýchodní hranici Česka s Polskem, jsme si řekli, že do toho jdeme. Budeme vyrábět nejlépe padnoucí sedla! Jelikož se bikepacking stává čím dál víc populární cyklistickou disciplínou i v Česku, nechť naše cesty slouží jako inspirace pro vícedenní dobrodružství.

Cesta první: z Plzně přes Krušné hory až do Českého středohoří

Den první

Už si ani přesně nevzpomínáme, proč jsme pro náš první jarní bikepacking vybrali zrovna tuhle trasu. Hlavním kritériem bylo dostat se vlakem pryč z Prahy, nasednout na kolo a trávit co nejvíc času jízdou mimo civilizaci. V Česku zrovna probíhal první tvrdý lockdown, okénkový prodej se teprve začal etablovat a konzumovat bylo prozatím dovoleno alespoň na venkovních zahrádkách. Ubytovací zařízení kompletně uzavřena. V kempech šlo spát pouze v případě, že dorazíte vlastním obytňákem, který jsme neměli. Jeli jsme přeci na kole. Avšak nebýt této výjimky, pravděpodobně bychom první noc u břehu řeky Ohře umrzli. Nebudeme ale předbíhat.

Volba startu cesty padla na Plzeň. Z Prahy je to vlakem do pivní Mekky pouhou hodinu a možností, jakou trasu odtud zvolit, je nespočet. My jsme se rozhodli pro cestu na sever skrze Slavkovský les s cílem přespat v Lokti nad Ohří. Posíleni jak jinak než plzeňskou 12° a poledním menu z Lokálu Pod Divadlem stoupáme po lesnických štěrkových cestách Plaskou pahorkatinou. K první zastávce nás svým šarmem zláká malebné městečko Úterý. Jedli jsme sice před dvěma hodinama, ale v obavě, že dál nebude nic teplého do žaludku, objednáváme dvakrát smažák s hranolkama.

S plným břichem a pivníma nohama se blížíme k samému okraji Slavkovského lesa. Z města Teplá, kde obdivujeme stejnojmenný klášter premonstrátů, se vydáváme k další pamětihodnosti tohoto kraje. Zámek v Bečově nad Teplou, který skrývá relikviář sv. Maura, prohlížíme zpoza zavřené brány. Prázdné centrum města není výjimkou, moc lidí jsme nepotkali od našeho výjezdu z Plzně. Teď už zbývá vyšlápnout posledních 250 výškových metrů, které jsme ztratili krásným dlouhým sjezdem do Bečova, a přes severní okraj Slavkovského lesa spadnout do údolí další významné řeky. Přijíždíme do Lokte nad Ohří, zbývají poslední 2 hodiny světla, kručí nám v břiše a venku začíná přituhovat.

V pivovaru Svatý Florián povečeříme pár piv a vývar s játrovými knedlíčky a vyrážíme hledat místo pro nocleh. Kempy jsou zavřené, ale vodácké tábořiště po směru toku řeky Ohře se zdá být tím pravým místem, kde složit hlavu. „Tady spát nemůžete! To si na triko nevemu,” vítá nás ze zavírajícího vodáckého bufetu správkyně tábořiště. „A co ty lidi v karavanu, ty tady být můžou?,” ptáme se. „Joo, takový jsou teď pravidla.”

Rozhovor končí a nám nezbývá nic jiného, než se vydat za táborníky z karavanu a poprosit je o možnost spát před jejich obytňákem. Naštěstí souhlasí. Mladý pár s trojčaty se rozhodl pořídit si dům na kolečkách jako prostředek k rekreaci v době covidové. Pyšný tatínek tří dcer se s námi dává do řeči, zve nás k táboráku a my mu na oplátku vyprávíme až do vypití všech společných zásob. Zmožení cestou a pivem uleháme do našich letních spacáků, abychom se o tři hodiny později probudili promrzlí skrz naskrz u uhaslého ohně. Z vlhké mrazivé agónie a polospánku se dostáváme v sedm ráno, kdy na kraj tábořiště začnou pronikat první paprsky ranního slunce. Rodinka s malými dětmi naštěstí vstává časně a přispěchá nám na pomoc s horkým čajem a ovesnou kaší. Nebýt výjimky pro obytňáky, nemáme ponětí, kde a jak bychom tuhle noc přečkali.

Den druhý

Na druhý den jsme si naplánovali projet údolím Svatošských skal do Karlových Varů, vystoupat na hřeben Krušných hor a dojet tam, kam nám nohy, počasí a možnosti nocování dovolí.

Ranní cesta údolím Ohře do Karlových Varů nám vlévá novou energii do žil. Zejména potom scenérie dřevěného vysutého mostu u Svatošských skal, který donedávna představoval jediný způsob, jak se dostat na druhou stranu řeky. Dnes vás ukazatelé svedou na nově postavený most pro cyklisty, který vznikl necelých 300 metrů odsud. V Karlových Varech si užíváme zvláštní atmosféru vylidněného města. Je sobota ráno a v ulicích zní čeština víc než kdy předtím. Po obědě kopírujeme tok řeky Ohře až do Perštejna, kde nás čeká výšlap na hřeben Krušných hor.

9 kilometrů s průměrným stoupáním 6 % jsme s naší bagáží zdolali za necelou hodinku. Před námi 60 km „země nikoho” od Měděnce do Nové Vsi v Horách, kde se v obavě z další mrazivé noci rozhodneme sjet zpátky do podhůří. Cesta po hřebenu málokdy klesne pod nadmořskou výšku 800 metrů a je nefalšovaným balzámem pro duši každého cyklistikou posedlého jedince. Slíbili jsme si, že příště „Krušky” musíme projet od Klínovce až k Telnici.

Sjezd nás vede přes Horní Jiřetín, který jenom silou vůle místních neustoupil rozpínavé těžbě hnědého uhlí sahající až k samotnému okraji města. Volba pro nocleh padla na město Osek, kde doufáme v setkání s dalšími náhodnými poutníky v karavanech v autokempu u Oseckého rybníka. Poslední kus cesty do Oseku nás vede přes Litvínov, který nám svou rozlehlostí přišel snad ještě delší než pověstné Lovosice. Sláva, konečně sjíždíme do Oseka, na budíku svítí necelých 130 km a nastoupáno přes 2000 metrů.

V autokempu nikdo není, pouze prázdná recepce. Co teď? Nejdřív musíme nakrmit vysílená těla. Než jít spát o hladu, to raději nejít spát vůbec. Usedáme k opulentní večeři na zahrádce v restauraci Horal vedle zavřeného kempu. Po jídle zkoušíme volat správce kempu, ale neúspěšně. Složitá situace si žádá alternativní řešení, které zde nebudeme dlouze rozmazávat. Pouze se sluší uvést, že jsme po sobě řádně uklidili a za ranního rozbřesku se vypařili „po anglicku” vstříc naší poslední štaci. Ten večer byl ale v něčem výjimečný. Podařilo se nám rozdělat oheň, u kterého se zrodil první impuls pro společné podnikání. 

Den třetí

Nedělní brunch v podobě kafe a bagety na benzínce v Duchcově byl dalším nezapomenutelným milníkem naší cesty. Původně jsme si říkali, že bychom to mohli docvaknout až do Prahy. Chuť a energie byla, ale partnerské povinnosti si žádaly brzký návrat, takže další směr cesty určila poloha nejbližší stanice rychlíku zpět do hlavního města. Slunce krásně hřálo celé dopoledne a nás už čekalo pouze vrchařské finále v Českém středohoří s Milešovkou na obzoru a následných 15 kilometrů jízdy z kopce. Cíl byl na dohled. Nekonečné Lovosice, Terezín a poslední setkání s řekou Ohří v Bohušovicích před tím, než ji polkne Labe. Spokojeně obědváme na bohušovickém náměstí a nahráváme naše výkony na Stravu. Před tím, než nasedneme do vlaku, víme, že další bikepacking na sebe nenechá dlouho čekat. O tom se více dozvíte v 2. části našeho příběhu.


Zanechat komentář

Tvůj komentář musí být před zveřejněním schválen.